…jako ten pán, co jsme ho dneska potkali při venčení. Nebo možná ne. I když – pak by mi to vlastně nevadilo a asi bych i přežil v moderní džungli mezilidských vztahů déle. A mohl se stát i úspěšným predátorem.
Jak je mnohým jasné – situace je neudržitelná a rezignovat je dost pohodlné. A bezpečné. A výnosné. A pěkně hnusné – tady z pohledu těch několika málo slušných lidí, kteří se ještě nevzdali (jo, idealističtí blbci). Tohle je sice glosa o h*vně (autocenzura), ale žel tenhle přístup je dnes uplatňován obecně…
To si takhle ráno venčíme a kousek od nás pobíhá roztomilý pejsek, jehož páníček, podle obleku úředník, bankéř či podobná honorace, si poklidně čte nějaká lejstra. Je krásně, pohoda, klídek. Arčimu se pejsek zalíbil i vyrazili jsme za ním. Pejsek nás spatřil, a aby se mu lépe běhalo, vyprodukoval ještě ukázkové, ehm, hromádku. Páníček zvedl oči od lejster a zvolna vyrazil pryč. Klasika…
Pesani začali dovádět, i pravím Arčimu: “Pomalu, máš páníčka na vodítku a mě se nechce šlapat do těch h*ven.” žádná reakce, ok, jedeme dále “Oni totiž lidi moc neuklízejí,” nic, jako bych mluvil moc potichu, tak dodám: “jako třeba páníček toho pejska.” Jelikož šlo o důležité sdělení, rozhodně jsem jej nešeptal 🙂 A páník? Nic. Ani nehnul brvou a odcházel dále. Tak dodám: “Vidíš to, Arči, ani se nezastyděl”. To už nás pozorovala polovina parku 😀 A páníček? Vycházkovým krokem se vzdaloval a jen jedinkrát se otočil, aby mne obdaroval soucitným pohledem.
Kdysi dávno jsem takovým lidem nabízel sáček na exkrementy, aby je to trklo. Moc to nefungovalo, tak teď už spíše hlasitě promlouvám a to má poněkud vyšší účinek. Ovšem po této zkušenosti po nich ty hovna začnu házet!